Přiznám se hned zkraje, že mi rozdělení hudební nadílky BETWEEN THE BURIED AND ME s rokem výroby 2018 na 2 díly tak trochu nedává smysl. Její pokračování, pojmenované jednoduše v duchu svého předchůdce „Automata II“ totiž v porovnání s ním nepřináší žádný odlišný, či nedej bože dokonce úplně kontrastní materiál. V zásadě se dá říct, že plynyle navazuje tam, kde první díl této ságy skončil.

Na druhou stranu je rozhodně potěšitelné, že v podobě tohoto disku nenabízí Američané žádnou nastavovanou kaši. „Automata II“ se totiž svému o něco málo staršímu sourozenci plně vyrovná. Právě z tohoto důvodu bych si dokázal představit obě díla hezky na jednom 70-minutovém disku. Možná by to ale nakonec byla na jeden zátah až přílišná porce posluchačsky kapánek náročnější muziky. 

Buď jak buď, tato, tentokráte, čtveřice skladeb opět plnou hrstí nabídne odpovídající demonstraci aktuálních tvůrčích sil tohoto souboru, který letos evidentně chytil do plachet velmi silný vítr. Začít album více než 13-minutovou skladbou ukazuje na slušnou dávku sebedůvěry. Oprávněné sebedůvěry!

„The Proverbial Bellow“ je, dá se říci, poměrně tradičně vystavěná kompozice střídající různé polohy. A to samozřejmě včetně pestré vokální práce Tommyho Rogerse. Užijeme si vše od hedvábných zpěvných pasáží až po drsný řev. V tomto ohledu skupina zůstává nadále na svém. Bez ohledu na její nezdolnou touhu vyvíjet se dál, zůstává základním stavebím kamenem její pestrobarevné hudební mozaiky metal ve své progresivnější poloze. 

Úvodní skladba (a samozřejmě nejen ta) je toho pak dokonalou esencí. Na BETWEEN THE BURIED AND ME,  kromě dalších věcí, dokážu ocenit jejich schopnost udržet anebo lépe řečeno zvýraznit emocionální aspekt své tvorby i navzdory neustálé snaze měnit tempo hry, vyzkoušet co nejvíce twistů na relativně krátké časové ploše a celkově snahy do většiny svých skladeb nacpat co nejvíce nápadů. Ani jednou v jejich dosavadní historii (i přes mírnou kritiku alba „Coma Ecliptic“ v recenzi „Automata I“) jsem neměl pocit, že se jim jejich práce rozpadá pod rukama anebo že by její výsledek připomínal onen pověstný pejsko-kočičkovský dort.

V tomto ohledu i v průběhu tohoto díla vše klape, jak má. Dokonce tak dobře, že ve „Voice of Trespass“ jako ústřední linka zazní dosti rozdivočelý rock`n`roll, dodávající skladbě punc jakéhosi dekadentního kabaretu. Jemné sólíčko na španělskou kytaru je jen klamným manévrem před hlavním útokem v refrénu. To vše se ještě jednou zopakuje, abychom pak v prostřední části v podobě rozdivočelé metalové mlýnice dostali definitivní ránu z milosti.

Pro ty vytrvalé je tady pak po „Millions“ z prvního dílu další příjemný „cajdák“. „The Grid“ je dalším výborným kusem perfektně balancujícím na pomezí sladkobolného kýče, z jehož osidel jej spolehlivě vytrhávají časté hrubozrné momenty. Samozřejmě, že na velkorysé ploše bezmála 10 minut se toho děje mnohem více, než dokáže nabídnout klasická „balada“. Sladkobolný a lehce pompézní refrén slouží především jako zvolňovač napětí a dramatického dění, jehož si v jednotlivých slokách užijeme přehršle.

Pominu-li moji v úvodu zmíněnou výtku ohledem rozdělení materiálu do dvou edic, nelze mít jinak k letošnímu výkonu skupiny výraznějších výtek. „Automata“ jako celek nabízí výživnou a zábavnou porci pestrobarevné hudby od skupiny, od níž by se po tolika letech působení dala očekávat spíše rutina. Opak je však pravdou. BETWEEN THE BURIED AND ME postupně zrají a troufám si tvrdit, že na svůj vrchol ještě stále čekají.